Smíření možná neexistuje. Ale Evropa si nemůže dovolit žít minulostí

Historická traumata nezmizí. Politici je ale znovu vytahují z jiných důvodů.

Kolem sudetoněmeckého sjezdu v Brně se opět rozjela známá česká debata. A znovu se ukázalo, jak snadno se v české politice obchoduje s minulostí.

Každá doba má své obchodníky se strachem. Jedni kdysi strašili Němci, jiní migranty, další Bruselem nebo válkou. Princip je ale stále stejný, vystrašená společnost přestává přemýšlet racionálně a začíná reagovat pudově.

A právě proto dnes SPD a část ustrašené politické reprezentace znovu vytahují válku dědů a pradědů. Ne proto, že by se skutečně báli sudetoněmeckého sjezdu. Ale protože historická traumata jsou ideální nástroj, jak odvádět pozornost od mnohem důležitějších problémů současnosti.

To je na celé věci nejnebezpečnější.

Ne samotný sjezd.
Ne několik transparentů.
Ale snaha znovu probouzet emoce, které Evropu kdysi přivedly k největším katastrofám jejích dějin.

Možná je totiž čas přestat si nalhávat některé věci.

Nemyslím si, že skutečné smíření po tom, co se mezi Čechy a Němci stalo, vůbec existuje. A možná ani existovat nemůže. Některé historické rány se v kolektivní paměti národů nikdy úplně nezahojí.

Příliš mnoho mrtvých.
Příliš mnoho ponížení.
Příliš mnoho zločinů na obou stranách.

Na jedné straně nacismus, okupace, popravy, vyhánění lidí z domovů a systematická snaha zničit český národ. Na druhé straně poválečné excesy, kolektivní vina, české barbarství, vraždy a odsun, který na našem národě zanechal vlastní morální skvrnu.

Tohle nejsou události, které zmizí jen proto, že si politici podají ruce na konferenci a pronesou několik naučených vět o smíření.

Historie není terapeutická skupina.

Národy si nemohou navzájem „ododpouštět“ staletí násilí, válek a křivd jako při skupinové terapii. Mohou ale udělat něco jiného, přestat na těchto traumatech stavět svou budoucnost.

Budoucnost Evropy nemůže stát na historické hysterii
Když dnes někdo znovu rozehrává kolektivní strach, národní hysterii a jednoduché pudy, nepůsobí sebevědomě. Působí jen jako člověk, který pochopil, že vystrašená společnost se ovládá nejsnáze.

A paradoxně používá přesně stejné mechanismy, které Evropu kdysi zničily, práci se strachem, kolektivní vinou, hledáním nepřítele a rozdělováním lidí podle původu a historických křivd.

Sebevědomý národ se přece nebojí nějakého sjezdu ani několika transparentů.

Stejně tak ale nevěřím ani na organizované „smiřování“. Dnešní generace nenesou osobní odpovědnost za činy svých předků. Není důvod, aby dnešní Češi prosili o odpuštění za odsun, stejně jako není důvod, aby se dnešní Němci omlouvali za válku svých pradědů.

Po osmdesáti letech bychom si možná měli položit i nepříjemnou otázku směrem k samotnému landsmanšaftu.

Je skutečně možné budovat nové evropské vztahy skrze organizaci, ze které velká část Čechů stále cítí kořeny Henleina, sudetského revanšismu a poválečné ukřivděnosti? Organizaci, kolem které se zároveň stále vrací i druhá temná část našich dějin, české násilí, kolektivní vina a barbarství části lidí, kteří po válce proměnili strach a frustraci v pomstu?

Tohle všechno jsou věci, na kterých se budoucnost stavět nedá.

A možná právě proto je po osmdesáti letech čas udělat za těmito symboly tlustou čáru. Ne zapomenout. Ne přepisovat historii. Ne relativizovat vinu. Ale přestat definovat dnešní Evropu skrze organizace, emoce a konflikty vzniklé z války.

Protože vztahy moderních evropských národů nemohou být donekonečna postavené na institucích vzniklých z válečných a poválečných traumat.

Evropu dnes neohrožuje minulost. Ohrožuje ji její rozdělení.
Evropu dnes neohrožují duchové minulého století tolik jako její vlastní rozdělenost, slabost a neschopnost rozpoznat současné hrozby.

Zatímco část politiků stále mobilizuje společnost na historických emocích, skutečné nebezpečí přichází odjinud. Evropa čelí tlaku z východu, geopolitické nejistotě, ekonomickému soupeření velmocí i rostoucí neschopnosti bránit vlastní civilizaci a hodnoty.

A právě proto je nebezpečné neustále vracet evropské národy do historických sporů minulého století. Rozdělená Evropa je slabá Evropa.

Naše síla nikdy nestála v tom, že jsme si navzájem donekonečna počítali historické křivdy. Vznikla z poučení, že civilizace přežije jen tehdy, když dokáže po válkách znovu spolupracovat.

Mezi Čechy a Němci totiž existuje i úplně jiná historie než jen válka a odsun. Existují generace lidí, kteří společně budovali města, průmysl, řemesla, kulturu i celé pohraničí. Existují Sudety, které nevznikly jen z konfliktu, ale i z práce schopných, disciplinovaných a tvořivých lidí bez ohledu na národnost.

A právě na tom má smysl stavět.

Ne na pocitu historického dluhu.
Ne na soutěži obětí.
Ne na politice strachu.

Ale na společné budoucnosti lidí, kteří už válku nezažili a za její hrůzy nenesou osobní odpovědnost.

Historická traumata nezmizí nikdy. Ale není důvod, aby určovala budoucnost dalších generací.