Pojďte do toho s námi
Jsme vám sympatičtí a uvažujete o tom, že byste se stal/a naším členem nebo podporovatelem? Všechny důležité informace najdete v odkazu.
Jako bychom neměli dost výhrůžek ze světa.
Vladimir Putin vyhrožuje Evropě silou.
Donald Trump slibuje chaos jako nový normál.
A tak je vlastně uklidňující, že česká politika drží krok.
Ne snahou uklidňovat.
Ale tím, že si na chaos zvyká.
Andrej Babiš je už řadu týdnů pouplynutí zákonné lhůty ve střetu zájmů. Povinnost ho řešit trvá. Zákon platí. Jen se nic neděje. Klid.
A mezitím vláda v tichosti schválila rozpočtový krok, který otevírá cestu k programu za čtvrt miliardy korun, z něhož může těžit holding Agrofert. Stát přitom nedokáže vymáhat peníze, které měly být podle zákona vráceny. A když jde o Agrofert, neplatí zjevně ani zákon o rozpočtové odpovědnosti.
Problémem nejsou peníze. Problémem je, že zákon pro někoho zřejmě neplatí.
Pak je tu Tomio Okamura. Muž, kterému vadí skoro všechno – hlavně když to připomíná realitu. Vadí mu setkání k Ukrajině. Vadí mu prezident, přestože ten nenavrhoval žádná usnesení, jen témata k diskusi. Vadí mu pomoc, vadí mu solidarita, vadí mu odpovědnost.
A když vláda rozhodla škrtat podporu v řádu stovek milionů korun s tím, že „stát si to nemůže dovolit“, občané během rekordně krátké doby vybrali víc, než kolik stát ušetřil. Bez vlajek, bez řečí, bez strašení.
Zatímco Okamura vysvětluje, proč to nejde, společnost mu znovu a klidně ukázala, že to jde – a docela snadno.
A do třetice nový styl politiky, který si říká „rázný“. Petr Macinka, ministr zahraničí, mluví jazykem výhrůžek, termínů a diktátu. Rozhodnutí prý nejdou, protože „to nechce armáda“. Když se ukáže, že armáda problém nemá, najednou by to šlo – kdyby někdo podepsal. Do středy. Jinak konflikt. Jinak si to „někdo zapamatuje“.
Velmi zvláštní diplomacie. U koho se asi učí.
Nejde o zákony ani o řešení. Jde o tlak. A ten se dnes zjevně považuje za normální součást vládnutí.
ANO, SPD, Motoristé. Různá jména, stejný pocit.
Pravidla překážejí. Instituce zdržují. A neklid znamená, že se věci nemusí vysvětlovat.
A to se jim hodí.
Svět kolem nás je čím dál neklidnější.
A jako by nestačil chaos venku.
Vládní trojlístek nám ho importuje i domů.
Neklid, ve kterém zákony platí jen někdy a jen pro někoho.
Neklid, ve kterém se odpovědnost odkládá a výhrůžky vydávají za rozhodnost.
Na tenhle nový „klídek“ si máme zvyknout?
Za mě velké ne.
Protože to už není klid demokracie.
To už smrdí chaosem autokracie.
Ale jinak ano.
Další úplně klidný den. V pekle.
Petr Hrdý, předseda Hnutí HLAS