Pojďte do toho s námi
Jsme vám sympatičtí a uvažujete o tom, že byste se stal/a naším členem nebo podporovatelem? Všechny důležité informace najdete v odkazu.
Ale 27. květen není jen o atentátu. Je to Den národního vzdoru. Připomínka chvíle, kdy jsme se jako národ – navzdory strachu, okupaci a jisté odplatě – dokázali vzepřít bezpráví.
A to je něco, co si potřebujeme připomínat. Ne jen u pomníku. Ne jednou za rok. Ale pokaždé, když máme pocit, že „s tím stejně nejde nic dělat“.
Nejen hrdinové. Ale i ti, kdo pomáhali.
Parašutisté byli vycvičení vojáci. Věděli, do čeho jdou. Ale bez stovek dalších lidí by neudělali vůbec nic. Kdo jim dal střechu nad hlavou? Kdo jim přinesl jídlo, obvazy, zprávy, mapy? Kdo mlčel, i když mu šlo o život?
Byli to obyčejní lidé. Krejčí, sedláci, kostelníci, maminky s dětmi.
Dnes se po nich jmenují ulice, někde visí pamětní deska. Ale skutečný odkaz je v něčem jiném – v odvaze dělat správnou věc, i když to znamená ohrožení. Nikdo z nich nečekal slávu. Dělali jen „ten svůj malý díl“. Ale díky těm malým dílům fungoval odboj.
A právě na tom je ten národní vzdor postavený: na stovkách drobných skutků, které byly odvážné právě tím, jak byly obyčejné.
Co z toho máme dnes?
Možná se dnes nebojuje se zbraní v ruce. Ale pořád tu máme situace, kdy je snazší mlčet, uhýbat, neplést se. Kdy máme pocit, že na náš názor nikdo není zvědavý. Že stát se občanem je riziko, ne výsada.
Ale 27. květen říká jasně: každý čin se počítá. I ten nejmenší.
Postavit se šikaně na pracovišti. Bránit někoho, kdo je nespravedlivě osočovaný. Říct pravdu, i když je nepohodlná. Nenechat si vnutit lež. Podpořit souseda, který je v úzkých.
A taky – nenechat se otrávit propagandou, nevěřit falešným zprávám, bránit naši demokracii proti vnějším útokům. Protože válka dnes není jen tanky na hranicích. Jsou to i útoky na naše nemocnice, na naše sítě, na naše hodnoty. Hybridní hrozby, cílená manipulace, rozvracení důvěry ve stát.
Ilustrační fotka: Pixabay