Kateřina Novotná: Evropa zelenou cestou jednoznačně půjde. Je však otázkou, jestli se Česko vydá stejným směrem

Minulý rok představila Evropská komise tzv. Green Deal, plán na „ozelenění“ evropské ekonomiky. Skepse vůči klimatickým změnám a jejich řešení je v České republice cítit už dlouho, nyní však ve stínu koronaviru z úst premiéra slyšíme, že Brusel likviduje ekonomiku a průmysl a že by měl na celý Green Deal zapomenout. Co si o jeho slovech myslíš?

Je krátkozraké obrátit se k problému zády a dělat, že neexistuje. V přírodě nastávají nevratné změny, na které nejsme zdaleka připraveni, a které se týkají nás všech. Dostáváme se do úplně nových situací a musíme se naučit na ně reagovat. Ozelenění ekonomiky a tzv. Green Deal je příspěvkem k adaptaci a zmírnění tohoto stavu. Evropa zelenou cestou jednoznačně půjde. Jejím cílem je stát se lídrem v této oblasti. Je však otázkou, jestli se Česká republika vydá stejným směrem. Máme dnes možnost využít ekonomickou krizi, která nás velmi pravděpodobně čeká, k proměně a modernizaci našeho průmyslu. Zatím to však, dle slov premiéra vypadá, že zůstaneme stát na místě a budeme onou často zmiňovanou montovnou Evropy.

Proč si tedy myslíš, že ústavní činitelé v čele s premiérem klimatické změny vůbec nereflektují a bagatelizují je, případně je prezentují jako zbytečné zlo, které brzdí náš průmysl?

Česko je průmyslová země, dokonce nejprůmyslovější v EU. Máme podíl průmyslu na HDP vyšší než 25 %.

Životní prostředí samozřejmě nejde dohromady s uhelnými elektrárnami, s intenzivní zemědělskou produkcí či výrobou náročnou na suroviny a zdroje. Političtí představitelé, kteří zamrzli ve 20. století nereflektují posun průmyslu a služeb k novým odvětvím a snaží se tento průmysl „chránit“.

Může v tom být ještě něco dalšího?

Myslím si, že je v ČR vždy obrovská skepse ke všemu novému. Ke všemu, co by mělo změnit ten náš zajetý standardní styl života. Debatě neprospívá ani vyhraněnost, kterou představuje aktivistka Greta Thunberg. Měli bychom se koncentrovat na věci, které jsou podloženy vědeckými fakty, a na možnosti jejich řešení. A ne se zabývat nějakou vyhrocenou debatou o tom, jestli má šestnáctiletá holka právo politikům říkat, že jí zničili život.

A není to prostě třeba tím, že ČR tady nemá žádné tající ledovce, nejsou tady žádné mohutné požáry. Myslíš si, že ČR pociťuje klimatické změny už tak, aby to začali vnímat i její obyvatele a požadovali po politicích, aby něco dělali?

My už ale ty problémy máme! Česká krajina vysychá a lesy jsou napadané kůrovcem. To je zapříčiněno řadou faktorů. Ale my si s tím sami nevíme rady a může se nám velmi rychle stát, že budeme čelit obrovským problémům především s nedostatkem vody, znečištěním krajiny a atd. a my pro to zatím děláme jen velmi málo, nebo dokonce vůbec nic.

Na spoustu občanů už dnes přímo dopadá to, že nemají ve studnách vodu, že si nemohou doma umýt auto nebo zalévat zahrádku. Tohle se bude jen prohlubovat. To že nevidíme tát ledovec, neznamená,že žádné globální oteplování neexistuje. Myslím si, že lidé si tu často problémy drobnějšího charakteru nespojují s klimatickými změnami. Tohle je úkolem politiků. Vysvětlit, co se vlastně děje, a že existuje linka mezi globálním oteplováním a suchem. A také že existují cesty, které  mohou fungovat, ale nebudou zadarmo.

Jaká opatření například?

Základním problémem, který pramení už z dob komunismu, je intenzivní zemědělství, které vysává živiny z půdy. Zemědělské statky u nás jsou dvakrát až třikrát větší než jinde v Evropě. Tam jsou běžnější menší farmy, které jsou samozřejmě druhově rozmanitější, protože neexistují obrovské lány jednoho druhu plodin. Takže prvním na seznamu opatření by mohla být změna v zemědělství a také v lesním hospodářství.

V ČR je také v posledních letech mnohem nižší množství srážek, a kvůli zvyšování teploty se voda více odpařuje. Sice jsou teď ve hře různé vládní programy na její zadržování v krajině, ale zase nemůžeme zadržet veškerou povrchovou vodu, protože nějaká musí zůstat a odtéct v řekách. Můžeme se podívat blíže na města – obrovské zabetonované plochy bez možnosti jímání vody by měly být minulostí a to je jen špička ledovce. Problém sucha tady byl akcentovaný nejen klimatology už před 20 lety, ale nikdo ho neřešil. My teď budeme dohánět problémy, které se hromadí několik desetiletí.

Dále se můžeme podívat na opatření, která mohou šetřit energii, jako snižování energetické náročnosti budov. Můžeme více využívat druhotné suroviny – tím ušetříme energii i vodu nutnou při výrobě primárních surovin a zároveň využijeme odpad. Evropa momentálně pracuje na revizi vodní legislativy, to je další velká oblast, na kterou se můžeme zaměřit.

A pak jsou tu samozřejmě ty každodenní drobnosti, které může dělat každý z nás, prostě šetřit – svoji peněženku i zdroje.

Častým argumentem proti ‚zeleným tsunami‘ je to, že Evropa ze všech kontinentů znečišťuje nejméně. Proč by se tedy měli omezovat Evropané, když přispívají ke znečištění nejmíň?

Já jsem zastáncem toho, že bychom si měli především zamést před vlastním prahem. To je jedna věc. Druhá věc je, že ta čísla mohou být často zavádějící. Pokud se podíváme na absolutní čísla třeba v produkci CO2 na hlavu, tak ČR bude dokonce výš než Čína. To, že jsme malí, je sice pravda, ale to, že používáme technologie, které toto umožňují a vypouštíme obrovské množství uhlíku na hlavu, tak to je prostě fakt. A to dost znepokojující. Já si myslím, že se k tomu prostě nemůžeme stavět zády.

Evropa navíc vyváží technologie, které znečišťují. Je tím, kdo s nimi obchoduje. A také vyvážíme odpad do Asie či Afriky – a to i při vědomí, jak je tam s ním nakládáno! V mnoha případech neneseme plně náklady svého chování a svých činů. Čína zakázala dovoz některých tříděných surovin na své území, protože kapacity, které měla a které měly vydržet několik desetiletí, už jsou dávno naplněné. Není pravda, že bychom my byli ti čistí a odpad vytvářel někdo jiný.

To znamená, že Evropa svůj odpad neumí využít?

Přesně tak. Neumíme ho využít a nemáme zatím dostatečně velké zpracovatelské kapacity. Další problém je, že je mnohem jednodušší vyvést ten odpad jinam, kde se o něj postarají za nás. A to v podstatě bez jakýchkoliv bezpečnostních standardů, důležité je, že nám zmizí z očí. Ale v podstatě jen vytváříme časovanou bombu. Na hromadách našeho odpadu, které tam leží už několik desetiletí, se v Asii pěstují batáty…

Jak se liší tyto standardy v Evropě a v Číně?

Tady v Evropě budou náklady na zpracování násobně vyšší.  My totiž samozřejmě řešíme, jak odpad zpracovat, aby surovina byla čistá, kdo může v továrnách a třídírnách pracovat a tak dále. V Číně třeba v továrně na zpracování plastů pracují lidi v neúnosných podmínkách, je tam dětská práce, nejsou tam absolutně žádné bezpečnostní a zdravotní standardy. A to vše je zapříčiněno tím, co my tady produkujeme. Navíc Čína pak vezme tuhle recyklovanou druhotnou surovinu, vyrobí z ní něco nového, pošle nám ji sem zpátky v podobě levných výrobků a my si ji koupíme. Kruh se uzavírá.

Takže si vlastně od Činy kupujeme zpět vlastní odpad?

V podstatě ano.

Dalším velký tématem jsou obnovitelné zdroje. Prezident Zeman o nich tvrdí, že jsou nestabilní, protože prostě zkrátka slunce někdy svítí a někdy nesvítí, vítr někdy fouká a někdy nefouká. Co říkáš třeba na tenhle argument.

Na tenhle argument se nedá říct asi vůbec nic. (smích)

Mohou tedy obnovitelné zdroje zabezpečit dostatek elektrické energie pro celou zemi?

ČR není v situaci, kdy by mohla zabezpečit 100 % svých energetických potřeb, obnovitelnými zdroji, to by opravdu nešlo. Ale máme rozhodně větší potenciál, než v tuto chvíli využíváme. My hodně energie vyvážíme díky jaderným elektrárnám, máme také dobré propojení sítí, což hraje hodně v náš prospěch a také v prospěch obnovitelných zdrojů. Máme ale i uhelné elektrárny. Ačkoliv by se měly do pár let uzavřít, tak jsou stále významnými zdroji a jsme i díky nim schopni vyrobit tolik energie, že ji můžeme vyvážet.

Tahle situace se ale bude muset do budoucna změnit. Ať už to je kvůli cílům, na kterých jsme se spolupodíleli v rámci legislativního procesu v EU, nebo je to kvůli tomu, že ty elektrárny dosluhují. Obnovitelné zdroje jsou regulérním zdrojem, ale musí být doplněny, v síti musí existovat i záložní zdroje, flexibilita.

Doplněny čím?

Můžeme do sítě implementovat baterie, které pomohou síť stabilizovat. Existují zkušební projekty, ale ČR v tuto chvíli nemá legislativu, která by tohle plně pokrývala. Ta legislativa existuje na evropské úrovni, v ČR implementace zatím vázne. Právě tyto bateriové soustavy, které budou jímat přebytečnou energii ve chvíli, kdy fouká a svítí, a vydávat ji ve chvíli, kdy nefouká a nesvítí, budou součástí sítě.

Dále součástí sítě budou muset být i flexibilní zdroje energie, například plynové elektrárny. Ty jsou stabilním zdrojem, který může být uveden do provozu takřka okamžitě. To jistě není případ jaderné elektrárny, kterou prostě nelze vypnout a zapnout, když potřebujete stabilizovat síť. Navíc u plynových elektráren je možné využít i bioplyn, například v Itálii využívají cca 10% bioplynu.

No a pak samozřejmě decentralizace. Každý z nás, pokud se na tom bude chtít podílet, bude mít možnost si na dům opatřit třeba solární panely, bateriové systémy, využít geotermální energii. Tyto možnosti existují už dnes, i když jejich cena je zatím vysoká a nehodí se pro každou stavbu. To se bude do budoucna měnit, zlevnění technologií už jsme zažili například u solárních panelů. Decentralizace také výrazně omezí síťové ztráty, ty jsou v síti běžné, ale poměrně vysoké. Část energie tak jednoduše zmizí v nenávratnu.

Zdroje energie se budou muset změnit ať chceme nebo ne. Jestli to bude teď hned, tím líp, ale zatím na to nejsme připraveni. Energie, kterou budeme do budoucna používat, prostě bude zelenější. Není vlastně jiná cesta. Smutné na tom ovšem je, že nikdo v ČR zatím bohužel neví, jak bude za 20 let energetická soustava vypadat. Chybí nám dlouhodobá koncepce a stále spoléháme na dostavbu jádra.

Hnutí Hlas bere klimatické změny jako jednu ze svých největších priorit. Čím to je? Průzkumy veřejného mínění?

My se zabýváme otázkami životního prostředí víc než pět let. Pavel Telička byl jedním ze zpravodajů pro balíček oběhové ekonomiky v Evropském parlamentu. Já jsem na něm pracovala jako jeho poradkyně. Dosáhli jsme tak skvělých výsledků a máme za to, že je to oblast, která má smysl. A to nejen proto, že budeme mít zdravější životní prostředí a že se budeme chovat více ekologicky, ale také z ekonomického hlediska. My to vidíme jako příležitost a možnost dát průmyslu impuls začít se chovat jiným způsobem.

Co je to vlastně ta oběhová ekonomika?

V podstatě se jedná o komplexní systém, ve kterém by zdroje, které už v ekonomice máme – ať už je to třeba sklo, biologické zdroje, plast nebo jiné materiály – byly zachovány po co nejdelší dobu. Například ve chvíli, kdy už nepotřebuji tuhle plastovou lahev, abych ji vzala a znovu použila. A ve chvíli, kdy už nemůže být znovu použita, aby byla správným způsobem recyklována. Tak vrátím zdroje zpět do ekonomiky.

Ušetří se tak nejen suroviny pro výrobu, ale také energie a voda pro jejich zpracování a samozřejmě i emise. Je pochopitelně mnohem méně energeticky náročné použít surovinu, která je „předpřipravená“ než tu, kterou musíme zpracovat od začátku. Není to ale jen o recyklaci, jde taky o to, aby se vyrábělo více efektivním způsobem, aby se využívaly lokální zdroje, aby spolu firmy více spolupracovaly, aby se více sdílely výrobky, které sdílet lze. Dalším aspektem je, že ušetříme například za palivo, které bychom museli jinak dovážet a draze platit. Stáváme se tedy více nezávislými a soběstačnými.

To je zjednodušeně princip oběhové ekonomiky. V ekonomice máme zdroje, které dnes vyhazujeme na skládku místo toho, abychom je využívali dál. Oběhová ekonomika by nám měla pomoci stát se více nezávislými a zároveň ušetřit peníze a využít to, co už máme.

Jak oběhová ekonomika funguje v ČR?

Máme tady firmy, které už pochopily tenhle trend a snaží se tomu přizpůsobit – ať už efektivnější výrobou, navrhováním trvanlivějších a více funkčních výrobků nebo změnou obchodních modelů. Je před námi ale ještě spousty práce, aby se tu tento trend rozšířil. Je to vlastně trend našich dědů a babiček – ti věci nevyhazovali, ale upravovali, používali se jiným způsobem. Budeme ale muset počítat s počáteční investicí, bez toho se to neobejde.

Dalším velkým tématem jsou také plasty a plastové znečištění. Ty ses tím hodně zabývala v Evropském parlamentu. Proč se staly plasty teď takovým strašákem?

Tuším, že to začalo před pár lety, kdy na norské břehy připlavala umřít velryba. A umřela proto, že měla plné břicho asi osmdesáti kilo plastových tašek. To byl jeden z takových úplně prvních impulzů, kdy si lidé začali říkat, že to už je opravdu problém. A ukázalo se, že jsme neměli velmi dlouho žádné studie o tom, jak moc jsou oceány znečištěné plastovým odpadem. A po této události se o to lidé začali více zajímat, díky bohu za to.

Dnes už existují různé programy, které se snaží znečištění monitorovat a navrhovat řešení, ale je to téměř nadlidský úkol. V Pacifiku plave doslova odpadkový kontinent o velikosti přibližně čtyřikrát větší než je Německo. Říká se mu „Great Pacific Garbage Patch“. Znečištění plasty je z více než 90% tvořeno tzv. mikroplasty, úlomky plastů do 5 mm, které se z přírody prakticky nedají dostat.

A proč jsou tedy ty plasty tak nebezpečné?

Ať už je to sklo nebo dřevo, kov, papír, to jsou všechno suroviny, které se vrátí opět do přírody, jsou stabilní nebo se dají bez problému recyklovat. Ale plasty, bohužel, v  přírodě zůstávají a nerozkládají se. Respektive ono je vše z dlouhodobého hlediska rozložitelné, ale u plastů to trvá x desítek až stovek let. Plastový odpad je mimořádně nebezpečný pro zvířata. Pletou si ho s potravou a pak umírají s žaludky plnými plastových úlomků a tašek.

Nedávno vyšla studie, že v Londýně je vzduch tak znečištěný mikroplasty, že to pravděpodobně má vliv i na lidské zdraví. A to není jen Londýn. Je to po celém světě. Problémem mikroplastů je, že se nerozkládají. Respektive ty velké plasty se rozkládají na mikroplasty, což jsou miniaturní částečky plastové hmoty. My nevíme, jaký vliv mají na lidský organismus, protože jsme nikdy v historii nic podobného nezažili. Netušíme, jaké následky to může mít. Druhá věc je, že nevíme, jak se jich zbavit. Nedokážeme plasty dostat ze země, nedokážeme je dostat ze vzduchu, nedokážeme je dostat z moře.

Navíc pokud se plasty z moří nedostanou do těch správných zařízení a nebudou správně recyklovány, pokud je jen vysypeme někam na skládku, tak to stejně nepomůže. Sice se možná neudáví želva, ale problém to neřeší. Jediným řešením plastového problému je sesbírat to, co už máme a zásadně omezit budoucí spotřebu pro taková oblasti, kde to má opravdu smysl – jako je například zdravotnictví. A recyklovat.