Když se chudoba stává obchodem

Na úvod bych rád uvedl, že působím jako místostarosta jednoho krušnohorského příhraničního města Kraslice. To samo sebou nezní tak šíleně, prostě Sudety se vším všudy. Co mě však poslední 3 roky trápí nejvíce je parazitování různých podnikavců na našem sociálním systému. A ne vždy se musí jednat přímo o příjemce sociálních dávek a dalších příspěvků. Mám tím na mysli různé spekulanty, ať už se jedná o firmy a jednotlivce ze středních Čech či jiné krajany.

Nejsmutnější na tom všem je, že tento „byznys“ živí i mnoho místních, kteří při první konfrontaci dělají, že neví o čem mluvíte. Ale proč ne, když to stát umožňuje. Nepříznivým trendem, s jakým se v posledních letech setkáváme, je absolutní bezmoc samospráv s tím cokoliv udělat. Na jednu stranu by se mohlo zdát, že rostoucí cena nemovitostí by dokázala tento trend částečně zmírnit, ale zatím tomu tak není, pořád je u nás „levno“.

Nepopírám, že chudoba je po staletí vnímána jako problém, který by měl být řešen solidaritou, pomocí slabším a snahou o spravedlivější společnost. V ideálním světě by bylo cílem pomoci lidem postavit se na vlastní nohy. V tom reálném se však stále častěji setkáváme s fenoménem, který z tohoto lidského neštěstí vytváří výnosný obchod, o kterém jsme se zmiňoval výše. Mluvíme o tzv. obchodu s chudobou, terminus technicus, který v mém městě nabírá reálných obrysů a začíná se projevovat i v celospolečenské náladě.

Mnohá česká města a obce – zejména v pohraničí – čelí tomu, že se do jejich území sestěhovávají tzv. nepřizpůsobiví obyvatelé, často z jiných regionů (v případě našeho kraje ze sousedních měst nebo Slovenska), a to do ubytoven s nízkými standardy, ale vysokými nájmy. Tito lidé jsou závislí na dávkách, zejména na příspěvku na bydlení. A právě zde vzniká systémová chyba, kterou někteří podnikatelé zneužívají – pronajímají předražené a mnohdy neobyvatelné prostory a inkasují státní příspěvky. Nehledí na kvalitu bydlení, ani na důsledky pro okolní komunitu.

Obce se proti tomu snaží bránit – například v Sokolově měly vzniknout tzv. bezdoplatkové zóny, tedy oblasti, kde nově příchozí lidé nemají nárok na doplatek na bydlení. Tento nástroj měl omezit příliv obchodníků s chudobou i těch, kdo systém zneužívají. A co se se stalo po letech diskuzí, soudních verdiktů a přezkumů? Nic. Co však zůstává, je frustrace místních obyvatel, nárůst sociálního napětí a bezradnost radnic.

Zarážející je, že stát sám tento problém dlouhodobě neřeší systémově. Místo aby změnil podmínky pro čerpání dávek, rozlišoval mezi skutečně potřebnými a těmi, kdo systém zneužívají, nechává vše na bedrech místních samospráv. Ty však nemají dostatek nástrojů – a už vůbec ne rozpočtových prostředků – aby situaci skutečně řešily. Jsou tak často bezmocné tváří v tvář podnikatelům, kteří znají zákony lépe než úředníci.

Jedním z řešení by mohlo být zásadní přehodnocení pravidel státní podpory – například omezení výše příspěvku na bydlení nebo jeho vázání na kvalitu poskytovaného ubytování. Pokud by stát přestal slepě vyplácet peníze majitelům ubytoven bez jakékoliv kontroly, ztratil by obchod s chudobou ekonomickou výhodu. Dále by bylo vhodné posílit sociální práci v terénu, investovat do dlouhodobého začleňování znevýhodněných a podporovat dostupné bydlení mimo ubytovny.

Na závěr je třeba říci, že chudoba sama o sobě není vina jednotlivce – často je důsledkem složité životní situace, sociálního původu, nebo špatného systému. Ale ziskuchtivé parazitování na chudobě je selháním státu. Pokud budeme dál přehlížet tento obchodní model, nevznikne z toho soucitná společnost, ale rozvrácená komunita, kde chudí platí nejvyšší cenu – svou důstojností.

A proč zrovna zde stát selhává, když zrovna v jiných oblastech vykazuje nadměrnou aktivitu? Na tuto odpověď vám nikdo z vyšších pater politiky nikdy neodpoví, jelikož podle nich pouze zbytečně sténáme. Ano, my přímo žadoníme o to, aby s tímto problémem začal stát konečně něco dělat. Namísto toho však bez mrknutí oka zrušil v našem městě pobočku úřadu práce. Nechci polemizovat, zda-li je to dobře či nikoliv, ovšem takové změny by měly přicházet v době, kdy budeme mít vyřešené triviální problémy. Začněme reformu od konce a na startu to nějak dořešíme. Ostatně na to jsme si tak nějak už zvykli.

Samosprávám tedy nezbývá než se dobrovolně stát rukojmími v totálním bezvládí byznysu s chudobou a nechat se vydírat od majitelů rizikových nemovitostí. Zdárný příklad zná v našem regionu lecjaký starosta či starostka-někdo koupí za mrzký peníz nevábnou nemovitost, kam nastěhuje nájemníky, o které nemá zájem nikdo. Tím se vytvoří skvělá atmosféra podobná papiňáku, přičemž však nestoupá teplota, ale špatná nálada a především cena nemovitosti…a tak radnicím nezbývá nic jiného, než vyřešit za stát to, co je údajně neřešitelné. Vykupovat, vystěhovávat, bourat-to je naše budoucnost a legislativní páka, kterou nám náš stát milostivě povoluje.

Filip Beneš, místostarosta města Kraslice

Obrázek byl vygenerován umělou inteligencí