Když zloděj křičí: „Chyťte zloděje!“

Staré přísloví říká, že zloděj nejhlasitěji křičí: „Chyťte zloděje!“ Ne proto, že by chtěl dopadnout pachatele, ale proto, aby odvedl pozornost od sebe. V politice tento princip funguje úplně stejně. Když se veřejná debata upne na jedno údajné nebezpečí, často přestaneme vnímat změny, které jsou mnohem podstatnější. A právě to se dnes možná děje.

Poslední dny se hodně mluví o údajném ústavním puči. Prezident prý překračuje své pravomoci, Ústavní soud zasahuje do politiky a demokratický systém je údajně v ohrožení. Jenže čím déle tuto debatu sleduji, tím víc si kladu jednu otázku.

Co když se díváme úplně špatným směrem?
Prezident komunikuje s vládou. Vláda přijímá rozhodnutí. Parlament schvaluje zákony. Ústavní soud vykládá ústavu. Přesně tak funguje ústavní systém. Můžeme s jednotlivými rozhodnutími souhlasit nebo nesouhlasit, můžeme je kritizovat, ale označovat běžné fungování ústavních institucí za ústavní puč znamená zaměňovat politický spor za skutečné ohrožení demokratického státu.

To ale neznamená, že demokratický stát nemůže být ohrožen.

Jen možná úplně jinak, než si představujeme.

Skutečné nebezpečí nepřichází jedním převratem. Přichází po malých krocích.

Nepotřebuje rušit ústavu, zakazovat volby ani posílat do ulic armádu. Stačí, když se postupně začnou oslabovat pojistky, které mají bránit zneužití moci. Každý jednotlivý krok se dá vysvětlit. Každý se dá obhájit. Každý se zdá rozumný. Teprve když se na ně podíváme společně, začnou do sebe zapadat jako dílky jedné skládačky.

První na řadě nebývá vláda. Bývá to pravda.

Svobodná média nikdy nebyla bezchybná. Dělají chyby, někdy jsou povrchní, někdy nespravedlivá. Jejich úkolem ale není být bezchybná. Jejich úkolem je klást otázky, které jsou mocným nepříjemné. Proto stojí za zamyšlení, proč právě lidé budující vlastní mediální impéria bývají zároveň nejhlasitějšími kritiky veřejnoprávních médií. Opravdu jde o větší svobodu slova? Nebo spíš o to, kdo bude určovat, co je pravda a co už ne?

Jakmile se oslabí důvěra v média, přicházejí na řadu další pojistky. Soudy, Nejvyšší kontrolní úřad, veřejný ochránce práv nebo nezávislé regulační instituce přestávají být vykreslovány jako ochrana občanů a začínají být označovány za překážku vůle lidu. Jenže právě v tom spočívá jejich smysl.

Demokracie není vláda bez omezení. Demokracie je vláda pod kontrolou.

Pak přichází útok na odbornost.

Zkušenost začne překážet. Loajalita se stane důležitější než schopnosti. Odborník, který upozorní na problém, je označen za součást starých pořádků nebo za nepřítele změny. Místo lidí, kteří rozumějí své práci, nastupují lidé, jejichž hlavní předností je poslušnost. Stát se pak přestává řídit odbornými argumenty a stále více politickým zadáním. Nezhroutí se ze dne na den. Jen začne fungovat hůř. A občané si na to postupně zvyknou.

Stejně nenápadně se mění i jazyk, kterým o světě mluvíme.

Pak se mění význam slov.

Odbornost se začne označovat za elitářství. Nezávislá média za nepřátele. Ochrana přírody za ideologii. Každá kritika za útok. Svoboda slova se pomalu zamění za právo beztrestně šířit lež. A když se změní význam slov, změní se i způsob, jakým přemýšlíme o světě kolem sebe.

Možná právě proto dnes místo hledání řešení hledáme nepřátele. Místo diskuse o energetické soběstačnosti vedeme kulturní válku proti ekologii. Nikdo netvrdí, že každé ekologické opatření je správné. Ale komu prospívá, když se ochrana české krajiny, vody nebo půdy stane terčem politického marketingu? Komu prospívá, když se klimatická změna označuje za výmysl? Když se z dlouhodobých problémů stanou jen volební slogany, neprohrává ekologie. Prohrává Česká republika.

Pak se mění pravidla hry.

Korupce dnes často nemá podobu obálky plné peněz. Má podobu zákona, dotačního programu nebo veřejné zakázky. Je zcela legální. Veřejné prostředky, které měly vytvářet příležitosti pro tisíce podnikatelů, stále častěji posilují ty, kteří už jsou nejsilnější. Když miliardové dotace opakovaně končí u největších holdingů místo u malých a středních podniků, není to jen ekonomický problém. Je to problém fungování státu. Ekonomická moc se totiž postupně mění v moc politickou a politická moc se na oplátku začíná starat o zájmy ekonomicky nejsilnějších.

A právě tady vzniká něco mnohem nebezpečnějšího.

Vzniká oligarchie. Ne diktatura. Ne totalita. Oligarchie.

Stav, kdy se propojí ekonomická, mediální a politická moc. Kdy několik ekonomických skupin získá možnost ovlivňovat veřejnou debatu, média, zákony i fungování státu. Oligarchie nezačíná ve chvíli, kdy bohatí lidé vstoupí do politiky. Začíná ve chvíli, kdy si politika začne myslet, že stát patří jí. Nikdo přitom nemusí porušit jediný zákon. Stačí, když se zákony začnou stále častěji psát ve prospěch těch, kteří už moc mají.

Pak přijdou algoritmy.

Nikdy v historii nebylo tak jednoduché vytvořit vlastní realitu. Nikdy nebylo tak snadné šířit strach, polopravdy a jednoduché slogany. Marketing začíná vítězit nad argumenty. Emoce nad fakty. Dosah nad pravdou. Společnost se přestává bavit o řešeních a stále častěji hledá jen dalšího nepřítele.

A pak si jednoho dne uvědomíme, že se vlastně nic dramatického nestalo. Ústava stále platí. Volby se stále konají. Parlament dál zasedá. Jen se pomalu vytratil jejich skutečný obsah. Pojistky, které měly chránit občany před zneužitím moci, jsou oslabené nebo přestaly fungovat.

A možná právě tady leží odpověď na otázku z úvodu.

Možná největší hrozbou pro naši zemi není to, o čem se dnes nejvíc mluví. Nepřichází v podobě jedné schůzky prezidenta, jednoho rozhodnutí Ústavního soudu ani jednoho politického sporu. Přichází mnohem tišeji – ve chvíli, kdy si zvykneme na oslabování médií, kdy přestaneme bránit nezávislost soudů, kdy odbornost ustoupí loajalitě a veřejný zájem začne ustupovat zájmům několika nejmocnějších.

Žádný z těchto kroků sám o sobě republiku nezničí. Každý se dá vysvětlit. Každý se dá obhájit. Každý se může zdát nepodstatný. Teprve jejich součet začne měnit charakter státu.

Demokratický stát totiž většinou neumírá jedním velkým okamžikem. Slábne tím, že si postupně přestaneme všímat, jak mizí jeho pojistky.

A právě proto stojí za to připomenout si staré přísloví, kterým tento text začínal. Když někdo nejhlasitěji křičí: „Chyťte zloděje!“, je rozumné se na chvíli zastavit a rozhlédnout se kolem sebe. Ne proto, že ten, kdo křičí, musí být nutně zloděj. Ale proto, že největší škoda často nevzniká tam, kam se dívají všichni.

Možná totiž Českou republikou opravdu obchází zloděj.

Ne ten, který krade peníze.

Ale ten, který nenápadně krade důvěru ve veřejné instituce, oslabuje pravidla, na kterých stojí demokratický stát, a přesvědčuje nás, že jeho pojistky jsou jen zbytečné překážky.

A právě takovému zloději bychom měli věnovat svou pozornost.

Protože až odejde, nemusí nám chybět jen peníze.

Může nám chybět něco mnohem cennějšího svobodná, demokratická a sebevědomá Česká republika.