Okupace, která neskončila jen odjezdem tanků

Starý ruský imperialismus v novém kabátu

Dnešní válka proti Ukrajině není nová kapitola, ale návrat starého ruského imperialismu. Zatímco západní mocnosti po 2. světové válce postupně opouštěly své kolonie, Sovětský svaz šel opačnou cestou:

• násilně anektoval Pobaltí,
• deportoval statisíce lidí, aby zlomil jejich identitu,
• celé regiony přetvořil na kolonie „dovnitř“ a prodal to jako „sjednocení“.

Tahle mentalita nikdy nezmizela. Rusko se své imperiální minulosti nevzdalo – jen si k ní přibalilo novou ideologii. Tehdy Brežněvova doktrína „omezené suverenity“, dnes „ruský svět“. V obou případech jde o totéž: právo Moskvy rozhodovat o tom, kdo smí být svobodný.

Proto dnes slyšíme stejné fráze jako tehdy: okupace se přejmenovává na „mírovou misi“, agrese na „sebeobranu“, podrobení na „bratrskou pomoc“. Princip je pořád stejný – silnější si bere, co chce. Jen má dnes navíc PR oddělení, které umí natočit i promo video.

Mentalita po roce 1968: ohnutá záda jako životní strategie

Okupace tanky skončila, ale okupace v hlavách pokračovala. Lidé si zvykli, že nejpohodlnější je mlčet. „Drž hubu a krok“ se stalo tichou dohodou celé společnosti.

• Mlčení se tvářilo jako moudrost.
• Sebecenzura se stala každodenní rutinou.
• Cynismus byl vydáván za životní zkušenost.

A tak se zrodila společnost bez imunity vůči lži. Když se lže dost dlouho, lidé si začnou myslet, že je to pravda. A když to někdo zpochybní, je on ten divný. Jak trefně říkali naši dědové: „Kdo vyčuhuje, toho useknou. Tak radši buďme všichni stejní – ohnutí.“

Novodobí vítači okupantů

Tento vzorec vidíme znovu. Jen místo „soudruhů“ tu máme „mírotvorce“, „alternativní levici“ nebo rovnou „hlasatele ruské pravdy“. V roce 1968 by stáli u cesty s chlebem a solí. Dnes sdílí bludy o tom, že „Rusko jen reaguje“ nebo že „NATO provokovalo“. Možná by jim ještě upekli bábovku, aby měli tankisté co zakousnout.

Jejich repertoár je starý:

• bombardování se přejmenuje na „humanitární misi“,
• agrese se vykládá jako „obrana“,
• kapitulace se přebarví na „mír“.

Jenže jejich „mír“ je vždycky pro agresora, nikdy pro oběť. Je to mír, který přináší víc hrobů než svobody.

Zvláštní je, že právě ti, kteří se ohánějí „kritickým myšlením“, nejraději opakují kremelské tiskovky. A ti, co se pyšní, že „jen kladou otázky“, jsou nejspolehlivějším zesilovačem propagandy.

Proč je nechat mluvit bez odporu je nebezpečné

Tohle není názorová pluralita. To je vědomé nebo nevědomé rozkládání obranyschopnosti společnosti. Když se začne relativizovat zlo, otevírá se mu prostor k návratu.
– Kdo říká, že „všichni si přece lžou“, omlouvá tu největší lež – že okupace je pomoc.
– Kdo tvrdí, že „neprovokovat Rusko“ znamená mír, ve skutečnosti říká „vzdejme se bez boje“.
– Kdo dnes omlouvá invazi, by v roce 1968 podepisoval antichartu. A ještě by se u toho tvářil, že je to pro dobro dětí.

Co z toho plyne dnes

Každý národ, který se naučí žít ve lži, riskuje, že se mu okupace vrátí. A my ji máme znovu přede dveřmi – nejen v podobě ruských tanků, ale i v podobě českých spoluobčanů, kteří jim zametají cestu svými lžemi.

Proto je nutné jim odporovat. Ne v tichu, ne v koutku, ne s pocitem, že „to stejně nemá cenu“. Každá lež, která zůstane bez reakce, je malá kapitulace.

A kdo dnes říká „Rusko jen reaguje“, ten by v roce 1968 vítal sovětské tanky chlebem a solí. Možná i s tím úsměvem, který umí jen ten, kdo si už dávno zvykl žít ve lži.

Mlčení není smířlivost. Mlčení je spoluúčast. A spoluúčast je první krok k další okupaci.

Foto: Wikipedia