Skutečný Lex Babiš možná teprve přijde

A možná mu dnešní politika právě připravuje půdu.

Oligarchie nezačíná bohatstvím. Začíná ve chvíli, kdy si bohatství začne psát vlastní pravidla.

Stává se vyvlastnění legitimní obranou demokracie ve chvíli, kdy ekonomická moc ovládne politickou moc a začne přepisovat pravidla ve svůj prospěch?

Ještě před několika lety by podobná otázka působila jako politický extrém. Dnes už tak extrémně nezní. Ne proto, že by se změnil náš pohled na soukromé vlastnictví, ale proto, že stále častěji narážíme na problém, který demokratické systémy řeší od svého vzniku: jak zabránit tomu, aby se ekonomická moc spojila s mocí politickou natolik, že přestane být možné rozlišit mezi veřejným zájmem a soukromým prospěchem.

Debata o takzvaném Lex Babiš se vrací pravidelně. Jedni jej považují za účelový zákon namířený proti jednomu člověku, druzí za nezbytnou ochranu před střetem zájmů. V poslední době se navíc objevují návrhy, které podle kritiků naopak některé dosavadní pojistky oslabují.

Možná je však celá debata vedena špatně.

Možná totiž žádný skutečný Lex Babiš dosud nevznikl.

Protože problém nikdy nespočíval v tom, že jeden politik vlastní velké firmy. Demokratická společnost nestojí na závisti vůči úspěchu ani na odporu vůči bohatství. Problém začíná až ve chvíli, kdy vlastník velkých firem získá možnost určovat pravidla, podle kterých jeho firmy fungují, rostou a získávají konkurenční výhody.

Oligarchie nezačíná bohatstvím
V české politické debatě se slovo oligarcha používá často, většinou však spíše jako nálepka než jako přesný popis problému. Oligarchie není vláda bohatých. Oligarchie je systém, ve kterém se ekonomická a politická moc propojí natolik, že přestávají fungovat běžné demokratické pojistky.

Historie podobných systémů je stará jako civilizace sama. Najdeme ji ve středověkých obchodních republikách, v některých koloniálních společnostech, v Latinské Americe i v postsovětském prostoru. Vždy se opakuje stejný mechanismus. Nejprve vznikne významná ekonomická síla. Poté získá politický vliv. A nakonec začne ovlivňovat pravidla, která rozhodují o jejím dalším ekonomickém růstu.

Právě zde se láme rozdíl mezi úspěšným podnikatelem a oligarchou.

Podnikatel vydělává díky pravidlům. Oligarcha vydělává tím, že pravidla určuje.

Právě proto není podstatné, zda konkrétní člověk jedná poctivě nebo nepoctivě. Demokratické systémy se nestaví na důvěře v charakter jednotlivců. Staví se na předpokladu, že žádný člověk by neměl mít možnost psát pravidla ve vlastní prospěch.

Jinými slovy: problémem není bohatství. Problémem je moc, která není vyvažována jinou mocí.

Představme si na okamžik, že by premiérem České republiky byl majitel největší zbrojovky a současně rozhodoval o státních zbrojních zakázkách. Nebo majitel největší farmaceutické společnosti, který by současně určoval pravidla úhrad léčiv. Většina lidí by okamžitě pochopila, proč je taková situace problematická.

Proč by tedy měla být jiná situace v případě zemědělských dotací?

Když příjemce dotací určuje pravidla dotací
Česká republika se dlouho považovala za zemi, kde podobné riziko nehrozí. Jenže v posledních letech jsme sledovali něco, co bylo ještě před jednou generací těžko představitelné. Majitel jednoho z největších podnikatelských impérií v zemi se stal premiérem a nyní usiluje o návrat k moci.

Na tom by samo o sobě nebylo nic nedemokratického.

Problém vzniká jinde.

Agrofert patří mezi největší zemědělské a potravinářské skupiny ve střední Evropě. V posledních letech jeho zemědělské společnosti hospodařily přibližně na 150 až 160 tisících hektarech půdy. To představuje území větší než rozloha Prahy a řadí skupinu mezi největší zemědělské hráče ve střední Evropě. Současně dlouhodobě patří mezi nejvýznamnější příjemce zemědělských podpor.

Právě zde vzniká otázka, kterou si demokratická společnost musí položit bez ohledu na to, zda Andreje Babiše podporuje nebo odmítá.

Může člověk, jehož ekonomické impérium je významně ovlivněno nastavením dotačních pravidel, současně spolurozhodovat o podobě těchto pravidel?

Může současně hájit veřejný zájem i zájem vlastního holdingu?

A pokud ano, jak má občan poznat rozdíl?

Nejde přitom o akademickou debatu. Český stát se v posledních letech s holdingem Agrofert sporil o miliardy korun na dotacích v souvislosti s otázkou střetu zájmů. Ať už bude konečný výsledek jakýkoliv, samotná existence takového sporu ukazuje, že nejde o teoretickou úvahu, ale o problém, který má přímý dopad na veřejné finance i důvěru občanů ve fungování státu.

Tato otázka přitom není osobní. Nejde pouze o Andreje Babiše. Stejný problém by vznikl u kteréhokoliv miliardáře bez ohledu na jeho jméno nebo politickou příslušnost.

Demokracie nestojí na důvěře v charakter jednotlivců. Stojí na pravidlech, která mají zabránit zneužití moci bez ohledu na to, kdo ji právě drží.

Jaký venkov vlastně financujeme?
Právě proto je tak důležitá debata o zemědělských dotacích. Evropské zemědělské dotace vznikly s dobrým úmyslem. Měly stabilizovat výrobu potravin, chránit zemědělce a zabránit vylidňování venkova. Po desetiletích fungování je však legitimní položit si otázku, zda systém skutečně plní svůj původní účel.

Značná část podpor je navázána na obhospodařovanou výměru půdy. Čím více půdy obhospodařujete, tím více podpory získáváte. Čím více podpory získáváte, tím snáze můžete dále růst. A čím více rostete, tím větší ekonomickou i politickou váhu získáváte. Vzniká uzavřený kruh, ve kterém ekonomická moc vytváří politický vliv a politický vliv následně posiluje ekonomickou moc.

Nejde přitom pouze o účetní položky nebo rozpočtové tabulky. Jde o podobu českého venkova.

Každá miliarda vyplacená v dotacích je zároveň miliarda, kterou jsme nemohli investovat jinak.

Veřejné peníze nejsou abstraktní čísla v tabulkách. Každá miliarda představuje konkrétní politické rozhodnutí. Mohla podpořit další koncentraci výroby a půdy. Mohla ale také pomoci stovkám menších hospodářství, regionálním zpracovnám potravin, mladým farmářům nebo projektům, které vracejí život do venkovských oblastí.

Stačí přejet hranice do Rakouska. Člověk tam často nenarazí pouze na zemědělskou výrobu, ale na celý ekosystém navázaných služeb a podnikání. Rodinná farma není jen výrobcem mléka nebo masa. Často provozuje penzion, restauraci, malou sýrárnu, farmářský obchod nebo nabízí agroturistiku. Přidaná hodnota zůstává v místě a vytváří další pracovní příležitosti.

Nejde o romantickou představu návratu do minulosti. Jde o konkrétní ekonomický model, ve kterém veřejné prostředky nepodporují pouze produkci zemědělských komodit, ale také služby, podnikání a prosperitu regionů.

Právě zde se podle mého názoru vede skutečný spor o zemědělské dotace. Nejde o to, zda mají existovat. Jde o to, zda mají podporovat další koncentraci půdy a výroby, nebo zda mají pomáhat vytvářet živý a prosperující venkov.

Pokud veřejné peníze vytvářejí prosperující vesnice, nové podnikání a mladé lidi, kteří na venkově zůstávají, pak plní svůj účel. Pokud vytvářejí především stále větší koncentraci půdy, výroby a ekonomické moci, pak je legitimní ptát se, zda systém neslouží něčemu jinému, než k čemu byl původně vytvořen.

Spor o zemědělské dotace není spor o zemědělství. Je to spor o to, jakou zemi chceme mít za dvacet let.

Lex Schwarzenberg a skutečný Lex Babiš
V této souvislosti není bez zajímavosti, že české dějiny znají pojem Lex Schwarzenberg. Mimořádný zákon vytvořený pro mimořádnou situaci. Dodnes se vedou spory o jeho oprávněnost, ale jedna věc je nepopiratelná: stát tehdy dospěl k závěru, že existuje koncentrace majetku a moci natolik výjimečná, že si vyžaduje mimořádné řešení.

Dnes se vede debata o Lex Babiš.

Jenže možná se opět ptáme na špatnou otázku.

Možná skutečný Lex Babiš není zákon, který měl zabránit jednomu člověku vstoupit do vlády.

Možná jím není ani zákon, který podle kritiků otevírá cestu k dalšímu čerpání veřejných prostředků a oslabuje dosavadní pojistky proti střetu zájmů.

Možná skutečný Lex Babiš teprve přijde.

Možná jím bude až zákon, kterým se demokratický stát jednou pokusí zabránit tomu, aby se podobná koncentrace ekonomické a politické moci už nikdy neopakovala.

Neříkám, že taková situace nastala. Neříkám ani, že by takové řešení bylo správné.

Tvrdím pouze, že společnost by si měla být schopna podobnou otázku položit dříve, než se problém stane neřešitelným.

Kde leží hranice obrany demokracie?
Demokratické státy běžně omezují ekonomickou moc. Rozbíjejí monopoly, brání kartelům a zasahují proti dominantnímu postavení na trhu. Nedělají to proto, že by odmítaly soukromé vlastnictví. Dělají to proto, aby soukromé vlastnictví nemohlo zničit samotné podmínky svobodné soutěže.

Co se ale stane ve chvíli, kdy ekonomická síla přeroste do schopnosti ovlivňovat zákony? Co se stane ve chvíli, kdy se ochrana soukromého majetku dostane do konfliktu s ochranou demokratického systému?

Nemám jednoduchou odpověď.

Jsem si však jist jednou věcí.

Demokracie nezačíná mít problém ve chvíli, kdy někdo zbohatne. Demokracie začíná mít problém ve chvíli, kdy bohatství začne určovat pravidla.

Debata o oligarchii nesmí končit u otázce střetu zájmů. Musí pokračovat otázkou, jaké prostředky má demokratický stát k dispozici ve chvíli, kdy se ekonomická a politická moc spojí natolik, že začnou ohrožovat samotná pravidla hry.

A právě proto stojí za to položit otázku, která ještě nedávno zněla nepředstavitelně:

Stává se vyvlastnění legitimní obranou demokracie ve chvíli, kdy ekonomická moc ovládne politickou moc a začne přepisovat pravidla ve svůj prospěch?