
Premiér vyzývá k jednání. Jenže Putin nejedná – vede válku. Trump nejedná – vyhrožuje spojencům a používá ekonomické zbraně. Svět se neptá, co chceme. Svět testuje, co si necháme vzít.
A jestli má v takové situaci uklidňovat fakt, že si nejvyšší ústavní představitel teprve kupuje předražené globusy, aby si doplnil znalosti – vědomosti, které má běžný žák základní školy –, pak nejde o trapný detail.
Jde o memento.
Neznalost v takové funkci není lidská slabost.
Je to ohrožení země.
Vás to neděsí?
VÁŽNĚ JSME TAK NAIVNÍ?
II. DEMASKOVÁNÍ ILUZE „JEDNÁNÍ“
Mluvit o jednání je pohodlné. Připravovat se na střet je nepopulární. Ale nutné. Jednání funguje pouze tehdy, když ho chtějí obě strany. Pokud jedna strana bere a druhá vyzývá, nejde o diplomacii. Jde o sebeklam.
Naši představitelé však nejednají. Vymlouvají se. Schovávají se za obecné fráze, odsouvají rozhodnutí a zaměňují aktivní politiku za opakování prázdných vět. Nezaznívá žádné jednoznačné stanovisko, které by bránilo suverenitu Evropy. Nevidíme kroky, které by světu ukázaly odhodlání. Jen opatrné mlčení a čekání, až rozhodnou jiní.
V posledních letech jsme si zvykli opakovat, že „je třeba jednat“. Jenže tato věta bez činů nic neznamená. Pokud se používá bez ohledu na chování protistrany, stává se alibi nečinnosti. Ne nástrojem míru, ale omluvou slabosti.
Slovo „mír“ se v domácí politice změnilo v zaklínadlo. Má uklidnit veřejnost a zakrýt skutečnost, že o míru se dnes nerozhoduje u jednacího stolu, ale mocenským tlakem, hrozbami a silou.
K čemu jsou nám teze o míru, když je nedoprovází činy, které by ho dokázaly ubránit?
VÁŽNĚ SI MYSLÍME, ŽE SE TO VYŘEŠÍ SAMO?
III. KONTRAST: SVĚT VS. ČESKÁ POLITIKA
Zatímco se svět přeskupuje silou, česká vláda odvrací pohled. Místo aby jednala, mlží. Místo jasných postojů volí vyčkávání. Místo obrany evropské suverenity se schovává za opatrná slova a prázdné fráze. Ne proto, že by nevěděla. Ale proto, že nechce nést odpovědnost.
V době, kdy se rozhoduje o bezpečnosti Evropy, se vláda zabývá sama sebou. Personální handly nahrazují strategická rozhodnutí. Krátkodobý politický zisk má přednost před dlouhodobým zájmem země. To není přehlédnutí. To je vědomá volba.
Tato nečinnost má přímý důsledek. Česká republika přestává být čitelným partnerem. Ne proto, že by neměla kapacitu. Ale proto, že její vedení odmítá jednat včas a srozumitelně.
Myslíte, že máme dost času?
IV. ZÁSADNÍ OTÁZKA – BOD ZLOMU
A jestli má v takové chvíli uklidňovat fakt, že si nejvyšší ústavní představitel teprve kupuje předražené globusy, aby si doplnil znalosti – znalosti, které má běžný žák základní školy –, pak nejde o trapný detail.
Neznalost v takové funkci není lidská slabost.
Je to ohrožení země.
Protože bod zlomu není někdy v budoucnu.
Není za rok.
Není po dalších volbách.
Ten bod zlomu je tady a teď.
Otázka zní, zda budeme u toho – nebo o nás bude rozhodnuto bez nás.
VÁŽNĚ SI MYSLÍME, ŽE STRACH NÁS OCHRÁNÍ?
V. ODMÍTNUTÍ ZBABĚLOSTI A SCHOVÁVÁNÍ HLAVY DO PÍSKU
Nečinnost není neutralita. Nečinnost je volba slabosti. A strach není opatrnost. Strach je předstupeň porážky. V době, kdy se svět mění silou, není vyčkávání ctností, ale selháním odpovědnosti. Tvrdá doba se neptá, zda jsme připraveni. Přichází – a testuje.
Bezpečnost se nevyjedná dodatečně. Nedá se dohnat ve chvíli, kdy už se láme situace. Odpovědnost nezačíná prvním výstřelem, ale dávno před ním: v jasných postojích, v rozhodnutích, která bolí, a v ochotě nést politické náklady včas, ne až pod tlakem okolností.
Češi nejsou zbabělý národ. Dějiny to dokazují opakovaně. O to méně je přijatelné, když se zbaběle chová jejich vláda. Schovávat se za fráze o klidu, vyčkávání a „rozumném přístupu“ není státnictví. Je to únik. A únik v krizové době znamená oslabení země.
Když se svět láme, nerozhoduje odvaha mluvit.
Rozhoduje odvaha postavit se realitě – a připravit se.
BUDEME HRÁT CHYTRÉ, NEBO BUDEME JEDNAT?
VI. JEDINÁ REALISTICKÁ CESTA
Naše síla není v osamění. Je v aktivní Evropě. Česká republika není velmoc, ale je součástí prostoru, který má váhu – pokud se k ní dokáže přihlásit. Vyčkávání, relativizování a tradiční švejkování tuto váhu nezvyšují. Naopak. Rozpouštějí ji.
Plnohodnotné zapojení do evropských rozhodnutí není volbou komfortu, ale nutnosti. Ne pasivní přikyvování. Ne vnitřní sabotáž. Ne hra na chytré vyčkávání. Ale jasné postoje, srozumitelná politika a ochota nést odpovědnost za společná rozhodnutí. Obrana a bezpečnost nejsou „téma“. Jsou základní funkcí státu.
Respekt k institucím, odbornosti a dlouhodobé strategii není ideologie. Je to podmínka přežití v tvrdém světě. A znamená to definitivní konec iluze, že „nějak to dopadne“.
Nedopadne. Nic se samo nevyřeší.
Buď budeme součástí evropské síly,
nebo její slabinou.
KDO DNEŠNÍ ČESKO VEDE?
VII. ZÁVĚR – VÝZVA K ODPOVĚDNOSTI A VEDENÍ
Tento text není výkřik. Je varování. Nevolá po strachu ani po válce. Volá po dospělosti. Po odpovědnosti. Po skutečném vedení v době, kdy se svět láme silou a slabost se neodpouští.
Česká republika dnes nepotřebuje další vyčkávání, opatrná slova ani procesy bez výsledku. Potřebuje jasné postoje, rozhodnost a schopnost nést odpovědnost. Potřebuje politické vedení, které chápe vážnost chvíle a dokáže jednat v zájmu země, ne v zájmu vlastního pohodlí.
Tato výzva míří ke všem demokratickým politickým silám v této zemi. Nejde o pravici nebo levici. Nejde o vládu nebo opozici. Jde o to, zda je Česká republika schopna obstát v době, která vyžaduje víc než správu státu – vyžaduje jeho vedení.
A tato výzva míří i k občanům.
Pokud cítíme, že současné vedení nestačí, nesmíme mlčet.
Pokud vidíme vyhýbání se odpovědnosti, musíme ho pojmenovat.
A pokud ti, kteří stojí v čele státu, nejsou schopni nést tíhu této doby, je naší povinností to dát jasně najevo.
Nežijeme v době, kdy stačí chtít mír.
Žijeme v době, kdy musíme bránit svou bezpečnost, své místo v Evropě a svou budoucnost.
A k tomu potřebujeme vedení, ne výmluvy.
Občan České republiky