Lidé znovu volají po „silné ruce“. Politici zpochybňují média, odborníky, fakta. Svoboda slova se považuje za riziko. A obojek se zase leskne ve výloze. Jen je elegantnější. To, co dřív vyžadovalo proces a rozsudek, dnes zvládne pár tweetů a dost hlasitá menšina. Totalita už nepotřebuje tanky. Stačí jí trending topic a mlčící většina.
- Různé barvy, stejný smrad
Je jedno, jestli to přichází zleva nebo zprava. Komunismus, fašismus, fanatismus… Vždycky to začíná stejně: Někdo nabídne jednoduché řešení na složitý svět. Slíbí pořádek, jistotu, klid.
A pak už se jen žádá trocha ticha. Jen chvíli neposlouchej. Jen se neptej. Jen malý ústupek. A najednou je pozdě.
- Ideologie je zástěrka. Skutečný problém je lhostejnost.
Lidé, kteří dnes hájí zločiny minulých režimů, nehledají pravdu. Hledají klid za každou cenu. Chtějí hlavně někoho, kdo to „vezme do ruky“ a „uklidní ten chaos“. Jenže historie se neuklidňuje. Jen se opakuje.
A my? Sedíme na gauči, říkáme, že „politika je špinavá“ a „stejně nic nezměníme“.
Ale přesně na to režimy spoléhají.
Že většina bude mlčet.
Že většina si zvykne.
Že většina chce hlavně klid.
- Svoboda není klid. Je to práce.
Být svobodný znamená mluvit i tehdy, když to nikdo nechce slyšet. Znamená nenechat se vtáhnout do lži, že „všichni jsou stejní“ nebo že „na tom nezáleží“.
Nepřipomínáme si Horákovou, abychom pokládali květiny. Připomínáme si ji, abychom rozpoznali, kdy se to děje znovu.
A právě teď se to děje znovu.
Milada Horáková už neměla šanci říct víc. My ji máme. Tak ji neztraťme tichým souhlasem.
